Média nám od září 2001 neustále předkládají obraz nebezpečných islámských radikálů, kteří usilují o to zlikvidovat západní kulturu, až se jim časem podařilo islám v podstatě ztotožnit s hrozbou terorismu. Podařilo se nám ale přehlédnout velmi závažnou skutečnost, že totiž náboženský fundamentalismus není fenomén, který by se musel nutně omezovat pouze na jedno náboženství, dokonce že může existovat velmi dobře i mimo náboženské systémy v čistě sekulární sféře, jako jsou třeba politické strany, nebo fotbalové kluby. Přesto bych v těchto svých řádcích rád zůstal u fundamentalismu náboženského.
Od posledních voleb v Polsku jsme svědky neobyčejného sociologického fenoménu – křesťanské náboženství, které se v západní Evropě zdálo být převálcováno konzumním sekularismem, se začíná dokonce na celonárodní rovině projevovat silně militantně, netolerantně a konfrontačně. Přestalo vést dialog se společností a uchýlilo se k pozici moci, ze které chce celé společnosti diktovat, jakým způsobem správně žít, a případné odchylky postihovat zákonem. Může za to křesťanství jako takové? Vždyť ve většině ostatních zemí působí ve společnosti velmi dobře a dokáže se společností vést dialog a spolupracovat.
V Polsku ovšem bohužel došlo k tomu, že se křesťanství stalo (řekl bych nedobrovolně) prostorem, ve kterém se setkala skupina osob mocensky a fundamentalisticky laděná. Bohužel se jí podařilo získat místa v politických institucích do té míry, že je schopná usilovat o ovládnutí společnosti a v podstatě prosadit náboženský zákoník. Ačkoli se to zdá možná přehnané (podle mého názoru to ovšem přehnané není), není mezi Ligou katolických rodin a islámským hnutím Taliban v podstatě žádný rozdíl, stejně tak není rozdíl mezi snahou této polské politické strany prosadit své zákony a snahou Talibanu a podobných hnutí prosadit náboženské právo šaríja jako státní zákoník. Co na to všichni ti, kteří bojují proti islámskému Talibanu a proti jeho snahám, když jim katolický Taliban vesele rozvíjí své aktivity přímo před očima?