Reklama
 
Blog | Jakub Hučín

Co nového ve světě?

Zdá se, že jsme frustrovaní tím, že se kolem nás neděje nic nového. Pořád nás trápí ty samé problémy. Novinařina je svým způsobem hrozná námaha – vymýšlet pořád něco nového, když nic nového není, je nadlidský výkon. Také to podle toho vypadá.

Minulý pátek se mi po dlouhé době dostaly do rukou noviny (podotýkám, že to byl seriózní deník). Obvykle mi stačí se na nejdůležitější zprávy podívat na internetu, ale řekl jsem si, že se podívám, jestli nepřicházím o něco důležitého. Musím říct, že mě až tak trochu zachvátil děs z vědomí, v jaké prázdnotě se naše společnost zmítá. Několik desítek stran, ale vůbec nic, co by mohlo člověka něčím naplnit, něco mu dát, nějak ho posunulo k většímu poznání. Kdyby šlo o to alespoň přinést informace, celý tlustý svazek novin by se zcvrkl za desetinu. Vše ostatní bylo jenom opakováním dokola téhož.

            Tahle banální situace mě vedla k přemýšlení o tom, co vlastně naší společností hýbe, co je jejím motorem, co ji naplňuje a z čeho žije. A objevila se velká prázdnota. Jako kdybychom nebyli schopni vydržet pocit, že se vlastně neděje nic důležitého, co by si zasloužilo, aby se o tom psalo. Možná bychom museli vydržet sami se sebou, možná by se objevila i naše vnitřní prázdnota, kterou jsme schopni zaplnit jen stejně prázdnými a bezduchými novinami.

            Rozhodně to neznamená, že by se ve společnosti neděly důležité věci, ale zřejmě se dějí příliš pomalu, nebo jsou tak nenápadné, že si jich buď nikdo nevšimne, nebo nám připadají tak samozřejmé, že by čtenáře nezaujaly – a skutečně by asi nezaujaly nikoho jiného, než koho se týkají, protože důležité věci bývají hodně osobní. Co by měli čtenáři z toho, že se setká pár přátel a prožijí teplo a sílu mezilidských vztahů, co by měli z toho, že někdo na někoho čeká, že se někdo na někoho těší, stýská se mu? Nebo že někdo prožil nějaký hezký, i když třeba úplně obyčejný zážitek v přírodě?

Reklama

            A tak čteme pořád dokola o bezvýznamných věcech, zatímco ty důležité nám unikají. Proto jsme stále hladoví po nových a nových zprávách, ale vnitřní prázdnota a nenasycenost trvá.