Ke komunální politice jsem se dostal (ostatně jako k celé řadě dalších věcí ve svém životě) jako slepý k houslím. Není to tak dávno, co jsem se přestěhoval do jedné malé vesničky za Prahu. Je tu krásně a sám se už považuji spíše za vesničana, ale pro řadu místních se stále "náplavou". Přistěhovalců je tady samozřejmě více a před volbami se začalo mluvit o tom, že by právě někdo z nových obyvatel měl kandidovat i do místního zastupitelstva, aby tam zastupoval zájmy nových obyvatel a tlumočil jejich názory. A tady to začalo – najednou měli všichni moc práce a nikomu se do kandidatury nechtělo. Říkal jsem si, že pokud budeme dávat všichni od účasti na řízení obce ruce pryč, nemůžeme se jednoho krásného dne divit, když se v obci rozhodne o něčem, co se nám ale vůbec nebude líbit, a my s tím už nic nenaděláme. Nechal jsem se proto přesvědčit a na kandidátku se zapsal.
Co čert nechtěl – byl jsem do zastupitelstva zvolen. I ostatní zastupitelé vypadali nadějně, takže jsem se do společné práce docela těšil. Po několika dnech se ale objevila další otázka – kdo bude starostou? Ze všech stran se valilo, jak je to nevděčná funkce, jak si člověk ve vsi jen nadělá nepřátele, všichni ho obtěžují, je za to málo peněz a člověk musí být pořád v permanenci… Není proto divu, že od starostování ihned všichni dali ruce pryč. A znovu jsem si říkal to samé – jak můžeme chtít rozhodovat o svých věcech, když o tom vlastně rozhodovat nechceme, protože to je moc práce? Čtenář si jistě domyslí, jak to se mnou dopadlo. K velké úlevě kolegů zastupitelů jsem kandidaturu na starostu přijal, i když funkce je to poslední, po čem ve svém životě toužím (hůře by snad dopadla jen úřední lejstra, kterých je v tomto úřadě také požehnaně), takže můžu s klidným svědomím říci, že se nejedná o můj koníček. Ruku pro mě zvedli všichni zastupitelé – jiný kandidát totiž ani nebyl.
Dnes přišel složit mandát první ze zastupitelů. Prý nebude sedět v zastupitelstvu s lidmi, se kterými v mnoha názorech na řízení obce nesouhlasí (pochopil jsem, že se jedná o staré záležitosti, kdy jsem s obcí ještě neměl vůbec nic společného). Byla na něm vidět velká úleva – zbavil se možná nepohodlného břemene. A mně teď nezbývá, než zkusit získat pro práci v zastupitelstvu jeho náhradníka. Moc se netěším na to, až uslyším vytáčky typu: "No já jsem vlastně ani nepočítal s tím, že se tam dostanu. A já to vlastně ani dělat nechci."
A tak si říkám, čím to je, že ve vysoké politice sledují se slzou v oku a s velkými emocemi kandidáti ve volbách, jestli je voliči zvolili, politologickou mluvou řečeno jestli ve volbách "vyhráli". U těch našich vesnických voleb spíš mám pocit, že ti, kteří byli zvoleni, vlastně jen nestačili včas utéct, takže na ně nakonec ta funcke přeci jen padla. Škoda.